Práceschopnost
V minulých desetiletích zakládala samotná diagnóza RS právo na invalidní důchod. Vznikala tím situace, že řada pacientů se ocitla v situaci ekonomicky sice nepříliš výhodné, ale svým způsobem zajištěné. Pro ty z nich, kteří byli těžce postiženi, to jistě bylo řešení. Ale mnoho z těch, kteří neměli žádné závažné neurologické postižení, se ocitli v situaci, že jejich příprava na povolání přišla vniveč. Stali se lidmi, kteří v mladém věku přišli o možnost postavit se na vlastní nohy. Něco vytvořit. Realizovat své životní plány. Frustrace, spojená se ztrátou zaměstnání v tak mladém věku, přidávala další stres k vědomí choroby samé.
Dnes se na práceschopnost díváme jinak. Víme, jak nesvědčí ani seniorům, když přechodem do důchodu ztratí pravidelný rytmus života, kontakty s lidmi a hrdost na to, že jsou schopni si na sebe vydělat. Ani pacientům s RS to většinou nesvědčí. Řada z nich přechodem do invalidního důchodu zchátrá.
Proto se dnes snažíme, aby lidé s RS mohli pracovat co nejdéle. Prospívá to jejich duševní čilosti i fyzické kondici. Je ovšem třeba, aby zaměstnavatel byl chápavý a aby byl schopen upravit pracovní podmínky lidem s RS tak, aby do svého denního pracovního režimu mohli zařadit odpočinek, aby jim byla upravena pracovní doba i pracovní prostředí. Lidé s RS mohou přispívat k vytváření hodnot svou prací, a to nemalou měrou. A tam, kde to již skutečně nejde v dnešní konkurenci se zdravými osobami, měla by jednou z podstatných snah laických svépomocných organizací být snaha vytvořit trh smysluplné práce, smysluplné činnosti i pro lidi s částečným postižením. Je to velkým dluhem společnosti vůči lidem s RS. Zaměstnavatel není zatím u nás zvýhodňován, zaměstná-li člověka, u kterého jsou některé úpravy práce i prostředí díky jeho postižení nutností, ale který tím může získat sebevědomí zdravého člověka, hrdost na vykonanou práci i - v neposlední řadě - slušnou mzdu.
Stále je bohužel často přiznáním invalidního důchodu řešena neutěšená sociální situace při nucené ztrátě zaměstnání, jak k tomu dochází v regionech, kde se omezuje výroba, kde se zavírají celé podniky. Vytváření nových pracovních příležitostí i pro zcela zdravé jedince je v těchto oblastech problémem. Ale opět opakuji - mělo by být jednou z činností svépomocných organizací tuto situaci pomoci řešit.
Máme řadu pacientů, které práce "drží nad vodou". Byť je na zkrácený úvazek a není těžká. Je to skvělé antidepresivum.
Nelze odhlédnout ani od faktu, že léčba RS je záležitostí čím dál tím nákladnější, a jen dostatečný celkový příspěvek od nás všech do státní pokladny, z níž se tato léčba uskutečňuje, ji vůbec umožňuje. Pacient, který je tímto způsobem léčen, se jistě cítí lépe, když ví, že se na možnosti být takto léčen, může podílet. Právě to, že člověk, který včas zahájil svoji léčbu a do invalidního důchodu se nedostane, může vyvážit náklady na léčbu RS. Největší ekonomické ztráty totiž vznikají právě tím, že člověk je vyřazen dlouhodobě z pracovního procesu.
Často je potřeba upravit pracovní podmínky (prostředí, pracovní dobu). Někdy je nutná rekvalifikace a změna zaměstnání, kterou umožňuje ergodiagnostika a ergoterapie. Snahou je udržet práceschopnost nemocných.
