RS diagnostikovaná u dítěte
Obtíže jsou zcela stejné jako u dospělých, diagnóza dnes nečiní takové obtíže jako před érou MRI. Průběh neléčené choroby je také stejný (nejčastěji remitentní typ). Rodina je stresována starostí o budoucnost dítěte. Vývoj atak je často dramatický, zlepšení stavu po léčbě kortikoidy je většinou rychlejší. Obtížné je pro lékaře rozhodování o dlouhodobé léčbě, protože na rozdíl od dospělých u dětí přistupuje k léčbě kortikoidy ještě jeden vedlejší účinek - při dlouhodobém použití vysokých dávek by došlo k předčasnému ukončení růstu - uzavření růstových chrupavek. Proto je nejoblíbenějším lékem pro dlouhodobé použití azathioprin, eventuálně v kombinaci s velmi malými dávkami kortikoidů. Při dramatičtějším průběhu musí být použity buď intravenózní imunoglobuliny, při jejich selhání i krátkodobě toxičtější cytostatika. Léky první volby nebyly samozřejmě testovány na dětech a nepochybně tomu tak ani v budoucnu nebude, ale v podstatě není skutečného vědeckého důvodu u 14 - 15 letých dětí nezahájit tuto léčbu. Množství takto léčených dětí po světě přibývá, i když jak interferon beta, tak glatiramer acetát se zpočátku používaly až po 18. roce věku, protože to byla skupina pacientů, na nichž byl efekt léků zkoušen a prokázán.
Děti s RS by měly být chráněny před opakovanými infekcemi a neměly by se vracet do dětského kolektivu před dokončením rekonvalescence po prodělaných infekcích. Na druhou stranu by neměly žít v uměle vytvořeném, nadměrně chráněném prostředí. Hyperprotektivní (nadměrně ochranitelští) rodiče mohou poškodit duševní vývoj dítěte. Dítě by mělo o nemoci včas dostat informace úměrné jeho chápání, nutné je zbavit je strachu. Jinak by mělo vyrůstat zcela normálně, není důvod, aby nemohlo vykonávat stejné aktivity, jako jeho spolužáci, aby nemohlo sportovat - zde platí totéž o fyzické kondici a trénovanosti jako u dospělých. Děti však aktivitu snáze přijímají, o to je jednodušší je o její nutnosti přesvědčit. Jen vrcholový sport nedoporučujeme pro nadměrnou zátěž psychickou i fyzickou, kterou s sebou nese. I výběr povolání by měl zohlednit možnost nějakého budoucího handicapu. Dítě by mělo cítit v rodině oporu a jistotu.
Má-li v rodině RS jeden z rodičů, panuje zde dlouhodobě tísnivá, většinou nevyslovená obava, zda některé z dětí nemůže onemocnět. Vzhledem k tomu, že i bez určité genetické dispozice, která je k rozvoji nemoci třeba, a kterou může dítě po nemocném rodiči podědit, jde o nemoc v naší geografické oblasti velmi častou, není tato možnost vyloučena. Jediné, co lze poradit, aby eventuálně dřímající nemoc nebyla zbytečně provokována, je nevystavovat dítě nadhraniční zátěži a nenechat ho přecházet infekty, naopak je v začátcích potlačit použitím nesteroidních antirevmatik (paracetamolem, ibuprofenem). Opakují-li se infekce často, mělo by být dítě vyšetřeno imunologem, aby byla včas řešena eventuální porucha imunity. V období puberty, kdy se dítě vymaňuje z vlivu rodičů, by mělo být vhodným způsobem poučeno o těchto pravidlech, aby chápalo, že je v jeho zájmu je dodržovat.
