Vývoj vědeckých poznatků v oblasti RS
Jak dlouho onemocnění RS existuje, není známo. První stopy nás zavádějí do Nizozemí 14. století ke svaté Lidwině ze Sciedamu, dále do Británie přelomu 18. století k bratranci královny Viktorie.
První odborný popis pochází z 18. století od pařížských anatomů Cruveilhiera a Carswella. V souvislosti s odhalením myelinu pod mikroskopem Charot v roce 1868 morfologicky a klinicky toto onemocnění formuloval. Objevy Mendelových zákonů genetiky a existence virů, poznatky o boji těla s infekcí pomocí protilátek zatím nebyly dávány do souvislosti s RS. RS byla léčena různými toniky a stimulancii (například chlorid zlata, síran zinečnatý), elektroterapií či vodoléčbou.
30-40 léta
V roce 1928 byly mozkové buňky zvané oligodendrocyty rozpoznány jako zdroj myelinu. Zjistilo se, že nervová vlákna, která ztratí myelin, ztrácejí zároveň schopnost vést nervové impulsy (1937). Byly vypěstovány geneticky totožné kmeny laboratorních zvířat vrozeně vnímavých k určitým chorobám, což umožnilo zkoumat dědičné dispozice ke vzniku těchto onemocnění. Stimulací imunitní reakce vůči myelinu u vrozeně vnímavých zvířat byl vyvolán zvířecí model RS experimentální alergická encephalomyelitida (EAE), čímž bylo možné experimentálně zkoumat RS. Byl prokázán význam lymfocytů (druh bílých krvinek) v imunitní odpovědi (1936) a tvorba protilátek B-lymfocyty. U ovcí byl objeven virus, který napadá oligodendrocyty způsobuje tak destrukci myelinu. Tyto nové vědecké poznatky však nebyly systematicky uspořádány a na způsob léčby neměly zásadní vliv. Na RS, která v té době byla léčena více než 30 druhy různých léčebných postupů (například odstranění mandlí, ozáření rentgenem, protialergické injekce, léky rozšiřující cévy a působící proti srážlivosti krve, psychiatrická léčba, masáže, vitaminy, diety), bylo nahlíženo jako na onemocnění v podstatě beznadějné, léčebně neovlivnitelné.
50-80 léta
V roce 1950 byly na nervovém vláknu objeveny sodíkové a draslíkové kanálky, které jsou základem vedení elektrického impulsu nervem, což bylo podnětem pro rozvoj molekulární a buněčné biologie. V roce 1953 byla objevena nositelka genetické informace deoxyribonukleová kyselina. Byla popsána vnímavost vůči RS v některých rodinách. V roce 1965 se podařilo prokázat, že T-buňky jsou schopny reagovat proti myelinu. V roce 1975 byly objeveny geny, které v organismu zajišťují kontrolu "vlastního" a "nevlastního", tedy obranyschopnost. Dále byly rozpoznány takové druhy imunitních buněk, které "suprimují" (potlačují) nebo "napomáhají" imunitním reakcím. V laboratořích byly připraveny monoklonální protilátky schopné vyhledat a označit specifické typy T-buněk (1976). Bylo zjištěno, že imunitní reakce jsou regulovány pomocí cytokinů (například interferony), vytvářených imunitními buňkami. Jsou to látky bílkovinné povahy, které slouží ke komunikaci buněk mezi sebou a jsou nositeli aktivačních nebo inhibičních signálů a přes krevně-mozkovou bariéru se do CNS pomocí adhezivních molekul. Věda začala bezprostředně ovlivňovat klinickou praxi. Soustředila na hledání "spouštěcího" viru RS, byly vytvořeny první škály k posouzení míry klinického postižení, na CT (computerová tomografie - rentgenové vyšetření ve vrstvách za použití počítače) bylo možné vidět velké plaky (ložiska RS), byly provedeny prvé epidemiologické studie, ukazující vliv pohlaví a zeměpisné šířky na výskyt RS, u nemocných s RS byly zjištěny vyšší hladiny protilátek proti virům. V šedesátých letech začala éra kontrolovaných klinických pokusů. Byl prokázán vliv protizánětlivého hormonu ACTH (adrenokortikotropní hormon) na urychlení uzdravení z akutní ataky (1969). Proběhla první pilotní studie Copolymeru 1 - syntetické napodobeniny myelinového bazického proteinu (1979).
90 léta
V roce 1980 byl rozpoznán negativní vliv astrocytů (mozkové buňky, které jsou za normálních okolností oporou nervových buněk a zprostředkovávají jejich výživu) na vznik jizevnaté tkáně u RS, proto byl výzkum zaměřen na hledání látek, které by toto jizvení blokovaly. V roce 1981 byla objevena určitá schopnost oligodendrocytů tvořit nový myelin i v dospělosti, což se ve výzkumu odrazilo pokusy stimulující tvorbu nového myelinu. Díky teorii molekulárních mimiker (podobnost některých částí molekul) bylo vysvětleno, jak může virus změnit imunitní reakci a nasměrovat ji proti myelinu vlastního organismu (1984). V roce 1986 byly nalezeny růstové faktory pro oligodendrocyty, v roce 1989 byl úspěšně transplantován myelin z jednoho zvířete na druhé. Dále byla do klinické praxe uvedena metoda MRI (magnetic resonance imaging - zobrazování magnetickou rezonancí), která umožňuje zobrazit i velmi drobná ložiska zánětu u RS. S použitím "kontrastní látky" - gadolinia umožňuje zobrazit aktivní zánětlivá ložiska a tím sledovat kolik ložisek se vytvoří v určitém čase. Genetika se ve studiích dvojčat a rodin s výskytem RS zaměřila na hledání genů vnímavosti pro RS (1989). Díky rozvoji polymerázové řetězové reakce bylo možno zjišťovat přítomnost genetické informace ve zkoumané buňce (1991). V pokusu se zdařilo identifikovat subpopulaci (podskupinu) T-buněk, reagujících proti myelinu (1991). Proti adhezivním molekulám byly vytvořeny monoklonální protilátky, které brání imunitním buňkám v přestoupení krevně-mozkové bariéry. U laboratorních zvířat podání těchto protilátek zabráňuje rozvoji EAE (1992). Řada léčiv se ukázala dostatečně bezpečných a slibných v laboratořích a zvířecích studiích, bylo možné sledovat vliv léků u lidí. Odzkoušenými léky lze již ovlivnit řadu symptomů nemoci. Řada dalších léčebných prostředků je v časné fázi klinických pokusů. Hledá se lék, schopný kontrolovat zánětlivé procesy u RS. Cíly pilotních (průzkumných) studií je zjistit, zda je možné blokovat funkci cytokinů stimulujích zánět, zda lze změnit nastavení imunity u pacientů s RS, aby byla potlačena autoagresivní zánět provokující složka a posílena složka supresivní, o níž je dnes již známo, že funguje u osob s RS nedostatečně, zda mohou protilátky blokující adhezivní molekuly zastavit imunitní aktivitu v lidském CNS, zda mohou protilátky nebo pozměněné bílkovinné fragmenty nazývané peptidy blokovat aktivitu T-buněk nasměrovaných proti myelinu, zda mohou orálně (ústy) podané myelinové komponenty blokovat či odstranit protimyelinové T-buňky. Proběhly velké multicentrické studie, které posuzovali význam Beta interferonu, Copolymeru I, 4-amidopyridinu, Linomidu, Mitoxantronu.
Současnost
Podle nejnovějších poznatků hraje na projevu klinických příznaků roli typ zánětlivých ložisek (U některých je převaha zánětlivých buněk s relativně nevelkým zničením mozkové tkáně, u jiných je bez výrazného zánětu patrno odumírání buněk, které normálně vytvářejí myelin - oligodendrocytů, takže oprava poškozené tkáně je téměř nemožná) a množství poškozených nervových vláken trhajících se již v časné fázi choroby v místě zánětlivých ložisek (U někoho se může přetrhnout až 11 000 nervových vláken v jednom milimetru krychlovém. U jiného jen několik set. Poruchy různých funkcí nemocných, u nichž se trhá velké množství vláken, budou větší a trvalé, a to již na začátku nemoci).
Přestože dnes již byla prokázána účinnost některých léčiv, není zatím jasné, co rozhoduje o lepší či horší reakci osob s RS na různá léčiva. Léky ve studiích se také nekombinují mezi sebou, protože se nejprve požaduje důkaz o účinnosti jednotlivých léčiv. To by však v praxi nemělo bránit tyto kombinace užívat, neboť je známo, že často kromě větší účinnosti dochází ke zmenšení vedlejších účinků jednotlivých léků. Toto desetiletí je svědkem úspěšně dokončených pokusů, které poprvé v historii jasně dokumentují schopnosti některých léků zpomalit přirozený průběh choroby a snížit aktivitu onemocnění. Na základě úspěšných pokusů dospěla vědecká komunita poprvé v historii RS ke společnému postoji v její léčbě. Do té doby konzervativní postoje, řešící problémy pacientů až ve stadiu těžkých poruch funkcí, nemají v současné době opodstatnění. Jedině časnou a účinnou léčbou lze zabránit nevratnému poškození tkáně alespoň u části pacientů, kteří na tuto léčbu dobře odpovídají. V několika studiích bylo prokázáno, že Interferon beta i Kopolymer I snižují počet atak choroby i jejich tíži, vedou ke zpomalení postupu onemocnění. Díky MRI byl dokumentován jejich efekt a mechanismy účinku. Intravenózní gamaglobuliny (velká množství protilátek od tisíců dárců) obsahují nejen protilátky proti různým virům a bakteriím, ale také řadu látek, které blokují produkty zánětu a chrání zánětem ohrožené buňky. Jejich použití v léčbě RS vede ke snížení počtu atak. Azathioprin snížuje aktivitu RS. Léčba nitrožilně podávanými vysokými dávkami kortikosteroidů a cytostatika cyklofosfamidu zpomaluje chronickou progresi RS. Mitoxantron účinně snižuje klinickou i MRI aktivitu choroby. Studie linomidu byla pro přítomnost závažných vedlejších účinků předčasně ukončena. Stále je však ještě skupina pacientů, nereagujících na žádné dostupné medikamenty. I pro ty se začíná - zatím jen experimentálně - otevírat nová naděje, a to v intenzivní imunosupresivní léčbě, která je završena navrácením pacientovi dříve odebraných kmenových buněk krvetvorné tkáně, z nichž se znovu odehraje vývoj celé krevní řady (bílých i červených krvinek a krevních destiček). Tato metoda může - bohužel opět jen u některých pacientů - vést k zastavení choroby. Nikdo však zatím nedovede říci, na jak dlouho. Protože jde o metodu pacienta značně zatěžující, používá se zatím v evropské multicentrické studii jen u pacientů, u nichž konvenční metody léčby byly vyčerpány.
V současné době léky alespoň zčásti kontrolují příznaky jako je spasticita, bolest, močové obtíže, eventuálně únava, a zmírňují či zkracují exacerbace. Vědci se v současné době zaměřují na léčbu, která by zpomalila či zastavila průběh tohoto onemocnění.
