Roztroušená skleróza (RS) je chronické zánětlivé a neurodegenerativní onemocnění centrálního nervového systému. Po první demyelinizační příhodě se v České republice u pacientů s RS běžně používají dobře zavedené léky, jako je glatiramer acetát (GA), interferon beta-1a (IFNβ-1a), IFN beta-1b (IFNβ-1b), peginterferon beta-1a (peg-IFNβ-1a) a teriflunomid. Cílem této observační studie bylo porovnat účinnost těchto léků u pacientů s RS, kteří zahájili léčbu po první demyelinizační příhodě. Studie využívá data z národního registru ReMuS a zahrnuje sledování pacientů po dobu až dvou let v reálné klinické praxi v České republice. Výsledky studie poskytují cenné informace pro klinickou praxi a volbu léčby na základě individuálních rizik a preferencí pacientů.
Pavelek, Z., Sobíšek, L., Šarláková, J., Potužník, P., Peterka, M., Štětkárová, I., Štourač, P., Mareš, J., Hradílek, P., Ampapa, R., Grünermelová, M., Vachová, M., Recmanová, E., Angelucci, F., Halúsková, S., & Vališ, M. (2021). Comparison of Therapies in MS Patients After the First Demyelinating Event in Real Clinical Practice in the Czech Republic: Data From the National Registry ReMuS. In Frontiers in Neurology (Vol. 11). Frontiers Media SA. https://doi.org/10.3389/fneur.2020.593527 PMID: 33510704
Abstrakt
Úvod: Roztroušená skleróza (RS) je chronické zánětlivé a neurodegenerativní onemocnění centrálního nervového systému. V České republice jsou po první demyelinizační příhodě u pacientů s RS běžně používané dobře zavedené léky, mezi něž patří glatiramer acetát (GA), interferon beta-1a (IFNβ-1a), IFN beta-1b (IFNβ-1b), peginterferon beta-1a (peg-IFNβ-1a) a teriflunomid.
Cíl: Cílem této observační studie bylo porovnat účinnost výše uvedených léků u pacientů s RS, kteří zahájili svou léčbu po první demyelinizační příhodě. Pacienti byli sledováni po dobu až 2 let v reálné klinické praxi v České republice.
Metody: Do studie bylo zařazeno celkem 1 654 pacientů s RS, kteří byli léčeni po první demyelinizační příhodě a byli sledováni po dobu 2 let. Hodnocené parametry (endpoints) zahrnovaly roční míru relapsů (ARR), dobu do dalšího relapsu, změnu skóre na škále Expanded Disability Status Scale (EDSS) a čas potvrzené progrese onemocnění (CDP). Pokud pacienti ukončili léčbu před koncem sledovaného období, byly porovnány důvody pro ukončení léčby u různých terapií.
Výsledky: Mezi skupinami pacientů léčených IFNβ-1a/1b, GA nebo teriflunomidem nebyl nalezen významný rozdíl v následujících parametrech: doba do prvního relapsu, změna skóre EDSS a podíl pacientů s CDP. Ve srovnání s IFNβ-1a (44 mcg) byl u GA zjištěn významný nárůst procenta pacientů bez relapsu, tento efekt léčby však nebyl potvrzen validační analýzou. Ve srovnání s ostatními léky byl u GA významný rozdíl v důvodech pro ukončení léčby.
Závěr: Mezi terapiemi GA, IFNβ a teriflunomidem byly zjištěny malé rozdíly, které neměly významný dopad na konečný výsledek po 2 letech. V klinické praxi proto doporučujeme volit léčbu na základě individuálního potenciálního rizika z dlouhodobé terapie a na základě preferencí a klinických charakteristik pacientů.
Celý článek si můžete v angličtině přečíst na webu časopisu Frontiers in Neurology.
